Kdo půjde rád?

Asi před třemi lety jsem napsala tuto slohovku po shlédnutí klipu "Pošli mě, půjdu já..." A tak, když bude misijní neděle... Možná to příliš s misijní nedělí nesouvisí, a možná to souvisí víc, než se na první pohled může zdát...

„Kdo půjde rád? Půjdu já, půjdu já?!…“ Jen málokdo by rozpoznal, odkud se linou slova tajemné písně. Píseň byla tichá – zpočátku. Po krátkém zaposlouchání, se její poselství kousavě vrývalo pod kůži. Náhodný kolemjdoucí by byl výjevem kolem zmaten.. Spatřil by prostor – velký a zvláštní prostor. Snad by si připadal jako pouhý poutník, jenž prochází neznámou krajinou. Krajinou kontrastů. Na okraji cesty poutník stál, pestré barvy se míjí s šedí, píseň ticha, jen vítr teskně vál a vzácné zlato s obyčejnou mědí.

            Stála tam žena. Stála vzpřímeně. Chvíli se zdálo, že vrávorá, na tu dálku si jistý ale nebyl. I když jen stála a mohla se zdát obyčejnou, byl si jist, že obyčejná není. Náhle si něčeho všimnul. Byl překvapen, že ho nezpozoroval dříve. Krátce zvažoval možnost, že si ničeho všimnout nemohl, protože tam nic nebylo, ale vzápětí to zamítl. On tam byl celou dobu. Nejspíš to bylo tím, že vypadal vedle ženy tak majestátně a impozantně, že ji nesmírně převyšoval, snad proto…možná ho vidět ale nechtěl.         

            Žena sklopila hlavu. Její bílý plášť se zatřpytil v posledních paprscích dnešního dne. Dlouhého dne. Těžkého a krásného dne. Měla dlouhé vlnité vlasy, podlouhlý úzký nos a plné rty. Její velké hnědé rty oči vyzařovaly rozhodnost a záchvěj strachu, odevzdanost a snad i lásku, na tu dálku si jistý ale nebyl.

            Jestli mu předtím připadala žena neobyčejná, teď vedle něho působila nepatrně. On byl nesmírný. On byl tajemný, mocný, trpělivý. Stál vedle ní. Jeho ruce byly jediným bezpečím a skálou. Ona to věděla. On tu byl pro ni.

            Popsat krajinu kolem, bylo obtížné. Vlastně to ani krajina nebyla, byl to spíše prostor. Nevěděl, jak to popsat. Byly to barvy, vůně, atmosféra…Jedno však vylíčit mohl. Byly tam cesty. Spousty cest. Nebyl si jistý jestli byly minulostí, přítomností, či budoucností, ale byly tam. Cesty se klikatily a míjeli. Napojovaly na sebe a rozbíhaly se do všech stran. Spousty cest. Jen dva cíle - poslední cíle.

            Kdo půjde rád? Ženiny rty se zachvěly a pousmály, na tu dálku si jistý nebyl, pevně v to však doufal. Pošli mě, půjdu já. Půjdu já! Píseň dozněla. Prostor naplnilo světlo

 Zaslechl novou melodii. Měl pocit, že až dosud mu něco protékalo mezi prsty, něco velkého. Chtěl se jí zeptat, byl však pouhým poutníkem, neměl právo, ne nyní, ne teď a ne tady.

Probudil se…